Slavili jsme Slavnost Ježíše Krista Krále, slavnost, která má deklarovat naši touhu, aby Kristus byl králem našich životů a aby skrze nás se stával králem celé Země, tedy všech co na ní žijí.
Máme toužit ne po super lidském vedení, ale po tom, abychom se nechali vést ve svém životě Kristem. To nám však odkrývá zajímavý pohled. Zatímco lidsky nám často v lidské společnosti stačí, když toužíme po tom, aby ti co ji vedou se změnili a nebo, aby byli nahrazeni jinými, před Kristem Králem najednou musíme a máme toužit, abychom se my změnili. Jedině tady lze začít.
Je tedy smutné, že si to docela dost mámo uvědomuje. Často šilháme za hranice naší republiky s tím, že tam jsou dál, církev mocnější, bohatší, vždyť nakonec i nám v nouzi něco zaplatila, toužíme po lidském ráji na zemi a Kristus Král se nám ztratil. Král, který kraluje skrze kříž na který vystoupil a k jeho nesení a následování nás zve. Člověk však netouží po Kristu Králi, který nese kříž a nakonec je ukřižován, vždyť následování znamená také nést kříž a brát ho jako něco nejen patřícího k životu, ale dokonce jako dobré znamení na cestě. A to je důvod, proč se snaží člověk kříž odstranit ze svého života a nebo dokonce vytvářet křesťanství bez kříže.
Pro ilustraci bych rád použil krátkou vzpomínku poutníka, když navštívil město a kostel nedaleko řeky Mohanu:
Na své pouti v neděli se ptá evangelického faráře:„Vážně mše nebude?“
Odpověděl : „Ne bratři katolíci mají jen tzv. Bohoslužbu slova v jedenáct.“
„S jáhnem?“
„Bez jáhna, s referentem“.
„Tak děkuji, musím už jít.“ Řekl jsem na rozloučenou.
A šel do katolického kostela. Své zážitky pak líčí takto:
Katolický kostel byl holou nádražní halou, kam průhlednými okny v plné síle dopadalo předpolední světlo. Muž a žena v albách moderovali setkání, které víc připomínalo besídku než bohoslužbu. Děti předvedli zdramatizovanou scénku z Písma a pak se mnoho diskutovalo, mnoho oznamovalo, trochu zpívalo a dlouho to trvalo, než se oba moderátoři v bílém propovídali alespoň k něčemu alespoň vzdáleně liturgickému.
Zdálo se mi, že místo vyznání Víry slyším:
Tuším možného boha,
spíše nemohoucího,
však víc si chci užívat země,
všeho viditelného i neviditelného …
Zdálo se mi, že nezní úpění „Otčenáš, jenž jsi na nebesích“ ale jako bych slyšel:
Svět je náš a Bůh tam na nebesích
a dále
Chléb sám pro sebe získám dnes a nemám už žádné viny a není už ani jiných viníků.
Po této bohoslužbě vyšel z kostela a pokračoval v pouti. Své myšlenky pak líčí takto:
Marně mě malebnost Mohanu kolébala, byl jsem nemocen sarkasmem a pronásledován křížem a do rytmu chůze si v návaznosti na onu tzv. Bohoslužbu vymýšlel svou reformu křesťanství, křesťanství uzpůsobeného potřebám současného člověka, křesťanství, které by konečně přestalo dráždit.
Především by to muselo být křesťanství bez kříže. Napsal jsem si jakoby manifest této reformy a chystal se jej přibít na nejbližší kostelní dveře.
Zrušte kříž!
Kříž je prvotní příčinou neúspěchu křesťanství na současném náboženském trhu.
Nevhodně člověku připomíná jeho smrtelnost a slabost. Právě tu, kterou jsme odstranili, tu, která nebývá na obrazovkách ani na plakátech, která se krčí nanejvýš v koutech sanatorií a tam – nikým nenavštěvována – naštěstí není vidět.
A kdyby jen to. Kříž připomíná hřích a hřích přece je hanlivý pojem. Kříž mi tvrdí, že jsem vinen. Diskriminuje mě, když mi upírá mé lidské právo být považován za hodného člověka. Je symbolem včerejší církve, církve která soudí, která se odvažuje tvrdit, že mými hřeby vtělený Bůh trpěl a že ani já nemohu být zachráněn bez jeho krve.
Nepotřebujeme, aby nám ten symbol nepohody něco vyčítal. Nepotřebujeme Kalvárii, ale jen Krista, který poplácá po rameni. Už se nemusí krví potit, nemusí se trapně vláčet na Golgotu, stačí, když sestoupí k lidem s povzbudivým slovem, s cyklem pódiových promluv o osobnostním rozvoji. Zanech, Bože, umírání! Polkni slova o pokání! Nikdo na ně není zvědav. Chceme laskavost, jež hladí, ne lásku která se dává do krajnosti, nechceme probodené boky, ze kterých tryská krev a voda. To je příliš silný nápoj pro malátné a nerozhodnuté duše, jejichž heslo zní „všeho s mírou“ a které každou svou oběť nejprv opatrně zváží.
Kříž je archiválie. Nehodí se do reklamy, nehodí se na zdi obchodních center. Není svěží, není hebký ani exotický, neposkytuje zážitky snů a jeho receptura je stále stejná. Jak by mohl oslovit? Úspěšné křesťanství nesmí být náboženstvím kříže. Ǔspěšné křesťanství musí uzdravovat nemocné, pomáhat chudým k bohatství a z nešťastných vyrábět šťastné.
Nesmí zatěžovat už tak těžké životy povinností naprostého odevzdání se tomu, který se nám jako první daroval. Úspěšné křesťanství musí především obsahovat co nejméně Krista. Musí být užitečné, zábavné, inovativní a vtipné, musí být mladé, zdravé, sebevědomé a elegantní. Potřebuje jiného lídra, jiný symbol než toto tělo, které prostě visí a z lásky trpí za slabé, smrtelné a hříšné lidi.
Kříž nikoho nepřitáhne. Musí být zničen, musí být nahrazen něčím přívětivějším, něčím, co je více pro člověka a v čem není tolik Boha, něčím, co se nezarývá pod kůži, ale pouze hřeje. Křesťanství bez kříže je křesťanství budoucnosti.
(Srov. Štěpán SMOLEN: – Cesta na Západ – po stopách ochočeného Boha, Hesperion, Nová Ves pod Pleší 2018.)
Tolik poutník z pouti, který nás důrazně varuje před degradací křesťanství. Před zbavením se jha kříže v našich životech. Před zapomenutím na prvenství Krista v církvi. Krista který je Králem ukřižovaným.
Jako by bylo řečeno dnešními slovy, co řekl svatý Pavel před mnoha lety:
Bratři! Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé.
S tímto vědomím máme přijmout Krista Krále, Krista který se za nás obětoval. Krista který se za nás vydal na kříži, na tom nástroji jeho intronizace za našeho krále.
Nikdy se nesmíme ve svém životě z víry vzdát Krista Krále – ukřižovaného, jinak by naše křesťanství bylo jalové prázdné a neužitečné a my bychom nebyli solí Země, ale solí kterou je třeba vyhodit, neboť se nehodí k ničemu jinému, než aby po ní lidé šlapali. Jedině s Kristem Králem ukřižovaným je naše křesťanství křesťanstvím, křesťanstvím které vede k cíli člověka jenž Krista s křížem následuje.