Radostnou stránkou života naší kolatury je letní tábor, plný katechezí, modliteb, ale také her. Tento rok proběhl již po šesté.
Jak to začalo …
Nespojily se instituce, jak by se mohlo někomu zdát, ale sešli se lidé – Jeden kněz, dva bohoslovci (P. Anselm, Alois a Štěpán) a tucet dětí. Ale ne ve Štětí, ale v Horním Újezdě na Vysočině. Tam se totiž konal první ročník této, můžeme dnes říci, úspěšné řady dětských táborů. Faru tenkrát ochotně zapůjčil ke konání tábora P. Protivínský, dokonce několik dětí na tábor dovedl a tak to začalo.
Cesta k Horní Vysoké
Druhý ročník se ale už konal na faře ve Štětí. Přece jen lépe se vše dělá tam, kde to známe. Jádro zůstalo stejné, jen místo se změnilo a přijely jiné děti, ale také přibyli spolupracovníci. Jeden rok s námi byla na táboře paní učitelka Ivana, která měla šikovné ruce, Dominik, co všechny předběhl a pořádal rozcvičky, a nakonec Marie, která převzala po paní učitelce Ivaně Štafetu.
Přibyli ale nejen spolupracovníci, ale také děti a tak se stalo, že jsme se už na faru nevešli a cestou z prekérní situace pro nás byla Horní Vysoká, kde jsme letos byli již podruhé.
Horní Vysoká 15. – 23. 7. AD 2017
Jak bylo již řečeno i letos připravilo tábor podobné složení jako posledních 5 let. P. Anselm, O. Praem, letos čerstvě jako P – P. Štěpán FSSP a jáhen Alois FSSP, díky němu nám odpadla starost s přípravou náplně. Posilou se nám staly dvě vedoucí Maruška z Hoštky a Amálka kousek od Pardubic. Opět lidé co jsou ochotni investovat trochu toho svého času do pořádání a příprav dětského tábora. Team lidí, ne tripartita FSSP, Premonstráti a ti další, ale P. Anselm, P. Štěpán, Alois, Maruška a Amálka.
A pak přijely děti a odvez je autobus …
Letos nám na tábor přijelo 25 dětí. Mohlo jich být i více, ale někteří se neodtrhli od domácích počítačů, někteří, po té co zjistili, že se na táboře nepoužívají mobily, záhadně dostali týdenní horečku. Po přivítání ve Štětí na faře začal pro děti týdenní dětský tábor. Ano odvezl nás autobus, a to do Horní Vysoké, kde už na nás čekaly chatky v dostatečném množství, jen se nastěhovat. Ale tábor začal především první táborovou mší v kostele Povýšení sv. Kříže na Levíně, kterou sloužil novokněz P. Štěpán a tento důležitý úkol mu zůstal na celý tábor.
Ten letošní byl ale tak trochu jiný než ty předchozí: Z některých dětí se totiž stala mládež. A tak měl ten letošní tábor oproti těm předchozím dvě skupiny účastníků, děti a mládež. Děti od 6 do 12 let a mládež od 13 do 17 let.
Dětem velela vedoucí Maruška s pomocnicí Amálkou a duchovním rádcem P. Štěpánem. A tak se stalo, že hned v neděli se z dětí stali první křesťané prožívající obtíže prvních křesťanů v katakombách. Katecheze P. Štěpána, zaměřené na 7 svátostí korespondovaly s příběhy z katakomb a celek doplňovala tématická hra. Ze zaujetí starověkem a prvními staletími křesťanství je vytrhl výlet do nejmladšího skanzenu v Čechách do Zubrnic, kde se na chvíli ocitli na vesnici 19. století. Pak ale přišla neděle a všichni z katakomb zdárně vyvázli.
Mládež pak měli střídavě na starosti dva vedoucí – P. Anselm a hlavní vedoucí. O velení se poctivě střídali, protože dobře oba znají zásadu – Velte tomu třeba blbě, ale vždycky jenom jeden. Duchovně pak o ně pečovala osoba nejpovolanější P. Štěpán, (na kterém olej po svěcení ještě nezaschl). Ten si s prvotním kněžským nadšením a pílí připravoval katecheze. A tak mládež prožívala také týden katechezí a her, ale v jiném levelu, tj. pro pokročilé. Na jeden den se dokonce stali všichni součástí Italské mafie. Ale i mládež jela na výlet spolu s mladšími do Zubrnic. Svoji pravou identitu odhalili, když ve staré škole neomylně zaujali oslovské lavice, na čež vtipně průvodkyně ze Zubrnic vedoucí upozornila. Na jejich obhajobu vnímavosti vedoucích, je nutné říci, že již několik dní to samé tušili.
Týden vylomenin, her, a ostatních radostí však rychle skončil, a přišel den, kdy mládežníci zase musí vstoupit do role vzorných dětí svých rodičů. Ale hlavně – zase přijel autobus.
Tábor byl vyhodnocen všichni dostali diplomy a po úklidu všichni nasedli do autobusu a hurá do Štětí na mši s rodičema. Při té kázal jáhen Alois a sloužil novokněz Štěpán, který na závěr uděloval novokněžské požehnání. Pro ty, co netuší, co to je – to je obřad, kdy člověku dá kněz ruce na hlavu, něco nesrozumitelně brblá a na konci se pak dostane obrázek.
Na závěr toho co jsme prožili nezbývá než se rozloučit slovy klasika:
TAK TAKOVÉ TO TEDY BYLO (JDC).
A co dál?
Příští rok se sejdeme opět na táboře. Třeba u táboráku. Vuřty budou!!!!
PS:
